Haf Love You

Nemám rád radovánky na povel. Oslavy mají být spontánní, přirozené a hlavně mají mít důvod. Důvodů ale může být mnoho: úspěch v profesi, ve škole nebo v soutěži.

Zamilovanost se mi zrovna nejeví jako důvod k mimořádné oslavě, tak proč ten dovezený Valentýn? Na všechno se ale dá podívat i z jiného úhlu. Za Velkou louží, odkud byl tento svátek zamilovaných importován, jsou věty "Mám tě rád", "Chybíš mi" nebo "Miluji tě" téměř běžnou součástí každodenního kontaktu mezi partnery. Pro Evropana to vypadá trochu teatrální a patetické, ale nechybí nám to ve skutečnosti trochu? Letos jsem již prožil posmutnělý vzpomínkový večer. Můj otec by se 5. ledna dožil 100 let. Se sklenkou v ruce na jeho památku jsem si opět uvědomil svůj hendikep: měl jsem ho hodně rád, ale nikdy jsem mu to neřekl. Předpokládám, že při jeho citlivosti a vnímavosti to tušil a věděl, ale já jsem to neřekl a už navždy mě to bude mrzet. Proč to ale teď píši? Protože mám spoustu výborných kamarádů, které mám také rád (a také jim to říkat nebudu) a oni mají partnerky, kterým by to asi říci měli. Když už tady máme svátek zamilovaných (a láska kvete v každém věku), tak ho využijme. Jeho smysluplnost tkví v tom, že se partneři navzájem ujistí, že si dosud nezevšedněli. A naše děvčata se starají nejen o nás, ale navíc i o ty psí smečky, takže si takové ujištění dvojnásob zaslouží. Tak si troufám, přátelé, vás vybídnout: pojďme jim to dneska říct. Zapaluji svíčky a docela se na tu trochu romantiky začínám těšit...