Fenomén léta

Vydařené léto je samo o sobě nesmírně motivující prvek ke zvýšení nejrůznějších aktivit, tedy i kynologie.

Ve všech tréninkových areálech se v průběhu léta střídají nejrůznější záchranářské kolektivy, které se snaží v týdenních turnusech dohnat resty ve výcviku způsobené nedostatkem času v běžném pracovním rytmu. Tyto areály skýtají nejrůznější tréninkové možnosti a je jen v rukou instruktorů vedoucích výcvik, nakolik je dokáží využít. Tréninky všeobecně jsou velmi náročnou situací pro vedení spočívající především v úrovni znalostí a zkušeností instruktorů. K tomu pak přistupují ještě možnosti areálů a schopnost využít je pro každého konkrétního psa, protože jejich výcviková úroveň se často velmi liší. Rozhodně by trénink neměl nikdy sklouznout do prověřování této úrovně, ale naopak by měla dominovat snaha podpořit ji a snažit se o její posunutí o trochu výše. To ale bohužel v běžných trénincích není zcela samozřejmé. Tréninky bývají pouhým opakováním naučených cviků, které se často provádějí až do úplného omrzení s průvodním jevem naprosté ztráty chuti. V současnosti všem českým i mnoha zahraničním kynologům důvěrně známý areál Spáleniště například poskytuje nepřeberné možnosti tréninku práce v sutinách, od absolutních začátků až po mistrovskou úroveň. Byl tak koncipován a dnes k jeho dokončení zbývá po technické stránce už jenom nepatrný krůček. Mnohem větší a závažnější krok však spočívá právě v pochopení jeho možností a návazně hlavně jejich využití promyšleným tréninkem. Je zoufale naivní myslet si, že psa stačí pouze seznámit postupně se všemi úkryty, které trenažér obnáší. Při jejich množství to ani nejde, ale hlavně by to přineslo částečnou úspěšnost pouze v daném terénu. Při přechodu do neznámého prostředí to u takto připravovaných psů brzy selže. Úkryty na Spáleništi obnášejí rozdílnou úroveň nejen pro různé stupně zkušebních řádů, ale hlavně pro nesmírné záludnosti praxe. Právě proto dost často čiší naprostá bezradnost z instruktorů, kteří nemají dosud žádnou zkušenost z praktických nasazení a svou bezradnost halí do maskované ochoty slovy "tak co chceš udělat ty"? Žádný začínající psovod nemůže vědět, co jeho pes právě teď potřebuje, od toho se nechal začlenit do družstva. A velmi mne zaráží situace, když při odcházení po týdenním pobytu v areálu instruktor vůbec neví, co všechno mu terén nabízel, jaké úkryty a možnosti bylo možno využít. Škoda, každému psovodovi bych přál kvalitního instruktora se zájmem o zlepšení výcviku jeho psa, bylo by potom určitě mnohem snazší sestavení zásahového družstva na požadavek spolupracujících složek, ať už v sutinách, v terénu, v lavinách či ve vodě...