Expedice Slaná Voda 2023

Cvičit k moři Jihočeši vyráží pravidelně každé dva roky. V roce 2021 byla na vině pauzy proticovidová opatření, ale letos si brigáda tento legendární - již po třinácté v řadě konaný - výjezd zaměřený na vodní výcvik užila snad ještě o to více.

Naše desetidenní dobrodružství začalo podvečerní nakládkou klecí, člunů, pádel, pump, kruhů, plachet, jídla pro psy a všech zavazadel do autobusu, který se na osmnáct hodin stal naším domovem. „Ses zbláznil, ne? Valit do Itošky 18 hodin busem plným psů?“ smáli se pobaveně kamarádi, když jsem
jim líčil představu svého pracovního volna. A vlastně měli pravdu: kdokoli šel v průběhu cesty na záchod, zjistil velmi názorně, že psi jsou v autobuse skutečně na každém kroku. Zprvu bylo třeba je důsledně ohlídat a nechat každému zvířeti vytvořit si osobní prostor. Jakmile se ti naši tvorové usalašili, bylo možné sem tam i očko zamhouřit. Na frekventovanějších benzínových pumpách, kde jsme zastavovali, jsme se neubránili pobaveným reakcím ostatních motoristů. Vlastním očím ještě věřili, když z autobusu vystoupil první pes, pak druhý a za ním třetí. Někde kolem devátého chlupáče našim pozorovatelům jejich vyvalené oči spouštěly nahrávání videa na telefonech. Po posledním psisku přes palubu už bylo možné pozorovat pobavené úžasy nad tím, kterak ve stylu jede jede mašinka korzujeme po přilehlých trávníčcích a venčíme. Po asi pěti dalších přestávkách, filmovém rozptýlení a dojedení svačin z domova jsme další den kolem poledne dorazili do zhruba čtrnáct set kilometrů vzdáleného San Menaia, které výhledem počasí slibovalo vynikající teplotní podmínky pro psy.
Ubytovali jsme se v roztomilých stavbičkách s malebnými předzahrádkami a utíkali se hned houfně pozdravit s místní gastronomií. Objednávka podle jídelního lístku znějícího pouze v italštině byla pro mnohé sázkou na náhodu, kterou šlo ale do určité míry eliminovat překladačem. Navečer jsme si vzájemně pověděli, kdo má jaké výcvikové plány, přičemž bylo milé zjistit, že každý z nás měl na srdci, aby se se svým psem posunul ať v tom či onom zase o kousek dále. I členům výpravy, kteří neměli žádné vyšší ambice ve vodním výcviku, silně prospěla socializace, která začínala už cestou autobusem a prolínala se celým pobytem včetně vzájemných návštěv sousedů na předzahrádkách. Všem přišla vhod též poslušnost, kterou jsme trénovali vždy na písečné pláži před začátkem vodních výcviků. Mladí psi, kteří již měli obstojně upevněné značení živých, získali příležitost začít s přípravou na vyhledávání cadaverů. Služebně seniornější hafani se zdokonalovali ve vyhledávání mrtvých pachů v úplně jiných klimatických podmínkách, než jaké znají z domova.
Přestože jsme „slanou vodu“ cvičili až na samotném konci veřejné pláže, měli jsme častokrát z kolemjdoucích nadšené publikum přihlížející tomu, jak pejsek s krásným červeným postrojem zachraňuje tu topícího se plavce, tamhle bezradného vůdce nafukovacího člunu anebo opodál o pomoc volajícího paddleboardistu. „Chceš přinést ze břehu pádlo, páníčku? To mě baví! Už běžím!“ běhalo často hlavou našim nadšeným parťákům. Na odpočinek čtyřnožcům ale přišla i vhod čtvrteční zdánlivá nepřízeň počasí, kdy celý den propršelo. Někdo odpočíval, další postával u dveří a citoval
známou hlášku z filmu Na samotě u lesa, zatímco jiný člen výpravy nadšeně griloval místní dobrotky. Moc fajnová pohodička. Jako doma. Můj spolubydlící ten den začal tak, že vstal, otevřel ledničku, a než jsem mu stačil signalizovat, že jsem do jeho vypité lahve od Magnesie rozmíchal iontový nápoj pro psa, dal si hlt, zahleděl se v imaginární dáli a stoicky praví: „Já ti mám ňákou divnou chuť dneska“. A měl recht: chuť bylo třeba průběžně spravovat, což jsme zodpovědně činili v nedaleké rozkošné restauraci. Zde totiž náš expediční průzkum objevil (další) jedinečnou Katku, rodačku z Frýdku - Místku, která nám u příležitosti několika degustačně-terapeutických několikachodových setkání snesla na stůl to nejlepší z místní kuchyně a ke všemu podala profesionální výklad. Perfetto!

Závěry expedice jednoznačně potvrdily, že ta nedozírně rozlehlá a neustále nezbedně šplouchající voda na konci pevniny je pořád slaná. Ale hlavně, že jsme fajn parta, která se i v cizozemském prostředí a v tolika lidech dokáže rozumně domluvit, vyjít si vzájemně vstříc, předat si výcvikově velmi cenné informace a jako bonus spolu umíme příjemně trávit i odpočinkový čas. Aktivní dovolená s tím pro každého nejlepším psem na světě, super lidma, vynikajícím jídlem a pitím: to bylo letošní Gargano! Arrivederci!