Jak jde život...

Lidé přicházejí a odcházejí. Některé odchody jsou nezbytné, některé další však přinášejí chlad a smutek v duši...

Více než 40 let, od února roku 1972, přináší existence Jihočeské záchranné brigády kynologů všem svým členům nespočitatelné množství zážitků a situací, na které již nikdy nelze zapomenout. V křivkách a kotrmelcích leckdy velmi krkolomné dráhy života někdy odcházejí i lidé, jejichž odchod přináší smutek a zklamání. Ať již jsou důvody jejich odchodů jakékoli, je překvapivé, jak málo se jich dokáže důstojně rozloučit, zamávat, stisknout ruku či dokonce poděkovat. Ti slušnější to umějí...

Milý Jardo,
dovol mi, abych Ti tímto způsobem poděkovala za téměř 20 let strávených vedle Tebe a s lidmi v brigádě. Měla jsem možnost za tu dobu nahlédnout do (pro mne tehdy neznámého) světa psů a poznat báječné zapálené "blázny", kteří se učí mluvit řečí psů. Děkuji zvlášť Tobě za empatii a trpělivost, jež mi v mém bláznivém životě tolikrát pomohla. Když se naše cesty potkaly, byla jsem "kynologické jelito". Teď se má cesta začíná ubírat zcela jiným směrem, odcházím a díky Tobě mám na vodítku toho nejkrásnějšího a nejmilejšího kamaráda. Objevil jsi pro mne boxera a naučil jsi mne s ním mluvit a hrát si. Děkuji!!
Ráda bych Ti popřála pevné zdraví, životní pohodu a víru v dobro lidí.
Bylo mi velkou ctí Tě poznat.
Ještě jednou děkuji za vše prožité.
Alena

Alčo, takhle hezky mi snad ještě nikdy nikdo nepoděkoval a kromě smutku z obsahu k tomu neumím nic dodat. Při změně Tvé životní trasy Ti přeji dorazit do naší vysněné Země Tří Sluncí, pod hřejivé paprsky Krásy, Lásky a Pravdy. Nikdy nezapomeň, že se máš kdykoliv kam vrátit…
Jarda